Marcialonga – italsko-severský závod s drobnou českou účastí

Poslední reportáž z Marcialongy jsme psali v roce 2011. Ne, že bychom tam vloni nebyli, ale žádné převratné novinky neproběhly, tak jsme se nechtěli opakovat :-) Letos se konal jubilejní 40. ročník a ten si přeci jen nějakou tu zmínku zaslouží. Italové se chtěli při kulatém výročí předvést, ale podařilo se jim to pěkně zkomplikovat. Konkrétně při prodeji startovních čísel. Vše zamotali tak, že naprostá většina čísel byla přidělena Norům, Švédům a Italům. Na zbytek světa zbyly pouze „drobečky“, což se neobešlo bez nelibostí a všelijakých protestů či petic. My jsme naštěstí díky nadstandardním vztahům s organizátory mohli vyrazit s třiceti závodníky a užít si tak opět jedinečnou atmosféru, kterou žádný jiný závod ve střední Evropě není schopen nabídnout. Krátká reportáž je zde:

 

Čt 24/1

Z Čech vyrážíme jako každým rokem brzy ráno. V plánu je pohodová cesta a nějaké to projetí. Jsme naplněni optimismem, protože všude v Evropě by mělo být dost sněhu. Při příjezdu do Val di Fiemme v odpoledních hodinách konstatujeme, že je to opravdu dobré – nejlepší sněhové podmínky za poslední tři roky. Tratě jsou nachystány naprosto vzorově. Někteří tedy skutečně vyráží za prvním italským tréninkem, někteří zmoženi pohodovou cestou dávají přednost italským pivkům či uno/due espresso.

Letos se nás sešlo opravdu hodně

Početná skupina závodníků z Opavy vedená zkušeným matadorem Michalem Hájkem doráží po setmění. Na večeři už jsme všichni spolu (tedy až na čtyři, nejzodpovědnější z nás, kteří vyráží až v pátek ráno, aby mohli cestou v Mnichově splnit svou občanskou povinnost a vhodit lístek pro prezidentského kandidáta). Po opulentní večeři (tady v Itálii to snad ani jinak neumí) máme ještě dostatek času ochutnat z italských vín a podělit se o individuální ambice a plány na nedělní závod.

 

Pá 25/1

Asi nejpohodovější den. Závod ještě daleko a přitom jsme v Itálii, v krásném prostředí, na obloze ani mráček, sněhu naopak mraky. Žádný stres, jenom pohoda. Startovní čísla na prezentaci v Cavalese vyzvedáváme hromadně za celou skupinu, takže všichni závodníci se můžou soustředit jen sebe a správné naladění na nedělní výkon. Každý si projíždí kus trati. Někdo se vydává na otočku v Canazei, někdo chce omrknout, jak to vypadá na startu v Moeně, někdo zase ladí formu na stadionu v Teseru (ano, tam kde startuje poslední etapa Tour de Ski, která končí na té brutální sjezdovce Alpe Cermis). Není třeba to přehánět, takže na lyžích se netráví příliš času. Od pěti se už nahříváme v luxusní sauničce v penzionu. Několikachodová večeře, jak jinak, při které probíhá slavnostní předávání startovních čísel. Každý závodník dostává kromě startovního čísla i balíček výživy od firmy Nutrend, včetně návodu, jak jej při závodě použít.

Správná výživa = polovina úspěchu

Krátká instruktáž ohledně rychlých a pomalých cukrů, Anticrampů, magneziových tablet či Regenerů – nenecháme přeci při závodě nic náhodě ne? Doráží i „volící uvědomělá skupina“, takže k běžným večerním předzávodním tématům se přidává ještě diskuse političtějšího rázu. V těchto tématech se však všichni shodujeme.

 

So 26/1

Den před závodem tradičně patří testování lyží a večernímu mazání. Nic jiného se v podstatě nedělá. To první se děje na stadionu v Teseru. Nejsme tam sami. Lyže zde testují úplně všechny týmy, takže máme možnost poprvé vidět soupeře v akci. Zelené čepičky bratrů Aucklandů, zelená čepička s českou vlajkou na hlavě Standy Řezáče, svítivě modré

Na závod vše připraveno

kombošky týmu Coop, za který letos vyrazil Lukáš Bauer na Jizerku.. No, jsou tu všichni. Ve vzduchu už je cítit mírná až větší nervozita. Čechů tu letos není tolik jako obvykle, ale pořád ještě dost na to, abychom každou chvíli někoho známého potkali. Testování je u konce, jdeme připravovat lyže na zítřek. V podstatě celé odpoledne a večer se věnujeme mazání. Naštěstí máme v pro tyto účely pečlivě vybraném penzionu dost místa pro celou výpravu. Šest či sedm kopyt je v neustálé permanenci. Brousíme, žehlíme, kartáčujeme, sypeme, drážkujeme.. nervozita už je znát. Zítra to přijde. Dnes žádné velké akce, po večeři jen lehký šláftruňk a na kutě.

 

Ne 27/1

Cílová rovinka - konečně!

Cílová rovinka – konečně!

Vstáváme jako vždy poměrně brzy. Start nás čeká už v 8:15, takže brzká snídaně probíhá už někdy kolem šesté. Moc se nemluví, každý se už tak trochu soustředí na závod. Půl hodiny autem a jsme v jámě lvové, na startu v Moeně. Atmosféra je, jak jinak, naprosto úžasná. Tlampače vykřikují různá hlášení v různých jazycích, mísící se s povzbuzujícími pokřiky. V první vlně už se rovnají favorité. Standa Řezáč samozřejmě nechybí v první brázdě. Jakmile se objeví nad našimi hlavami vrtulník, víme, že to máme za pár. A taky že jo – přesně v 8:15 to bouchne a ti první s těmi strašně silnými pažemi za to začínají brát. Kolotoč je spuštěn. Od této chvíle se v podstatě nepřetržitě skoro hodinu vydávají další a další závodníci na trať. Rozmanitost tohoto mnohatisícového davu je obrovská – různé národnosti, různé barvy pleti, na hlavě od závodních čepiček po klobouky ve tvaru dortu, na sobě od posledních modelů kombinéz po pumpky a podkolenky. To co všechny spojuje je obrovská radost ze sportu a z toho, že něco dokážu. Na startu jsou všichni plní síly, ta samozřejmě postupem času ubývá, ale co neubývá je vůle, která je v očích všech závodníků bez rozdílu vidět. To co je na tomto závodě jedinečné, je obrovská divácká kulisa, která žene každého kupředu. Mnoho lidí drží v ruce startovní listinu a podle čísel rychle vyhledává jména. Je úžasné, když v italském městě slyšíte sborově „Michal, forza, forza, Ondrej, forza, forza, …“. Italští fanoušci by měli dávat českým hodiny fandění J, je to opravdu něco. Nejzásadnější špalír diváků je na posledních 4 kilometrech, na prudkém stoupání do cíle. Diváci přímo burácí, zvuk obrovských zvonců v jejich rukou se rozléhá údolím, a to nejen když fandí Standovi, který si jede pro úžasné 2. místo. Nepolevují ani u desátého, stého, tisícího závodníka, spíše naopak. Je úžasné vidět směsici vyčerpání, úlevy, radosti, pýchy na sebe samého na tvářích závodníků, kteří se ocitnou v cílové rovince. Marcialonga je prostě něco. Je to závod, na který se člověk vždycky rád vrací.

My se naštěstí neloučíme na dlouho – v květnu jedeme cyklistickou variantu Marcialongy a ta má také svoje neopakovatelné kouzlo. Ve spojení s Giro d’Italia, které tudy projíždí dva dny předtím, si člověk navíc zakusí, jaké je to být v kotli italských fanoušků – a že mají cyklistiku také rádi :-)

Rubriky: Běh na lyžích | Napsat komentář

Dachstein – tréninkový kemp

V Čechách zimu připomínají jen ranní mrazíky. Po sněhu ani památky. Místo něj se v naší kotlině usadil jakýsi mlhosmog. O to raději jsme odjížděli na náš premiérový lyžařský tréninkový kemp. Přečtěte si, jak tuto pohodovou akci viděl a zaznamenal Marek.

Na počátku lyžařské sezóny si každý rok říkáme, že to chtělo začít dřív. Letos to vyšlo a pro přípravný kemp v Rakousku byl zvolen 17. listopad a jedno z hlavních center běžeckého lyžovaní – Tauplitz. Je dostatečně brzy a navíc využijeme jednoho dne státního svátku. Několik dní před odjezdem se naplnila ta nejhorší očekávání – nikde v Evropě nenapadla ani vločka. Přece to neodpískáme! Pohotově jsme přesunuli kemp do Ramsau.

Jelikož jsme se rozhodli zaměřit především na techniku  lyžování, těšíme se na odborné oko Romana Dostála, který se nám bude celou dobu věnovat. Roman nám vzhledem k jeho sportovním úspěchům a práci u výkonnostních týmů přijde jako oko nejpovolanější.   V Ramsau se po příjezdu u velmi pozdní večeře potkává kompletní posádka. Roman se každého zeptá na jeho zkušenosti a také očekávání z toho kempu. Jsou tu od borců, kteří se chystají vychytat drobnosti ve stylu, přes zkušené lyžaře, kteří se chystají začít s bruslením až po úplné  začátečníky. No potěš, jak se tohle dá zvládnout?

Den I.

Budíček je brzy ráno a v 7.30h už je rozcvička. Roman vysvětluje, že technika jízdy se dá cvičit i na suchu. Následuje nácvik techniky přenášení váhy na lyži a pak strečink. A jak jinak, vydatná snídaně. Po rozcvičce si řekneme něco k lyžím, výrobcům, typům
skluznic a taky k mazání. Za chvilku je namazáno a odjíždíme na svah.

No není to idylka?

Roman s Tomášem zdůrazňují, že pobyt na ledovci mění pravidla a je potřeba trénink brát velmi pozvolna. Nahoře naskakujeme na menší okruh a dáváme si půlhodinku
si zvyknout na sníh a lyže. Kolem nás krouží několik týmů z různých zemí a
především pro nováčky na běžkách je to zážitek. Roman si nás odchytnul a nutí  nás přenést ranní suchou přípravu na lyže. Výsledky jsou rozporuplné. Začíná  trénink skluzu, odchytávání největších chyb a natáčení na kameru. Po dvou hodinách obědváme a jedem dolů. Odpoledne nás čeká výklus Mekkou běžeckého lyžování Ramsau. Po večeři přichází chvíle pravdy – videorozbor každého z nás. Vidíme, co asi každý tušil. S plánem co zítra změnit dáváme pár piv a jdeme spát.

Den II.

Suchou přípravu nezanedbáváme…

Ráno začíná opět tréninkem motoriky před penzionem a strečink. Cvičení musejí připadat domácím směšná, ale paní domácí nás ujišťuje, že tu před námi bydlel Lukáš Bauer a že kamarádka je bývalá mistryně Ruska v  biatlonu. Takže žádný problém. Na okruhu se po rozjetí věnujeme změnám ze včerejšího
videorozboru. Největší pokrok pokrok z pochopitelných důvodů dělají
nováčci. Ale i ostatní se snaží a Roman konzultuje. Opět se natáčí na video.
Uf. Odjezd dolů. Odpoledne nás čeká imitace – běh v teniskách s hůlkami pro nacvičení souhry rukou a nohou. Byl zvolen výstup z Ramsau až na lanovku. Přes drobné remcání vyrážíme. V partě a v myšlenkách na techniku cesta proběhla kupodivu rychle. Odměnou je nám roztopená sauna s vůní dřeva. Po večeři opět posezení u videa a musíme uznat, že pokrok zaznamenal každý.

Den III.

Rozcvička, strečink a hurá nahoru. Dnes je třetí den a tak
je naplánován lehčí trénink zaměřený stabilitu. Navíc jsme šli na náročnější
okruh v druhé části ledovce, takže dostáváme zabrat. Opět konzultace přímo
na trati a natáčení. Potkáváme hodně čechů a vidíme, že trénink máme
nejpodrobnější. Někteří se z hecu ptají, jestli trénujeme na světový
pohár? Odpoledne si dá někdo ještě dodatečný nácvik „klasiky“ a jiní lehký
výklus dole v údolí. Chvíle před saunou si zpestřujeme nákupem podstatných i méně
podstatných, ale o to krásnějších věcí ve skvěle zásobeném Sport Willy. I
chlapi si musejí dělat radost. Sauna je opět plná skazek, ze světa vrcholového
sportu. To víte, mistr světa v biatlonu má o čem povídat (hrdá paní
domácí mu říká Weltmeister a nosí dvojité porce). Nezbytné video ukazuje,
značný posun v technice skoro u každého. To zahřeje. Dostáváme pochvalu za
snahu i za pokrok.

Den IV.

Většině z nás zbyly ještě síly na skupinové foto…

Rozvička a nahoru. Máme si jezdit už jen pro radost. Ale Roman kolem nás lítá jako blesk a koriguje už jen drobnosti nebo se s tebou jen tak sveze. Dobrý pocit už sálá snad ze všech. Někdo už je sice utahaný a lituje, že nedal úplně na rady a v předchozích dnech se nešetřil. Taky zkušenost. Ale na vyhecovaný závěrečný sprint do vrchu zareagují skoro všichni.  Loučení jde ztuha. Sešla bezva parta a azuro vyměnit za smog v Praze se nám taky nechce. Ale všechno nekončí, v plánu je v brzké době opakování. Teď už doufáme, že v Jizerkách se vrátíme
k tomu, co jsme se naučili. Opakovaní je matka moudrosti a je potřeba to zažít.

Rubriky: Běh na lyžích | 1 komentář

New York Marathon

New York je město, které je pro mnohé spojeno spíše s nakupováním než se sportem. Jednou za rok se však promění v obrovskou běžeckou arénu, ve které si přes 45 tisíc běžců plní své sportovní a často i životní cíle. Závodníci přijíždí ze všech koutů světa,
Evropu nejvíce reprezentují Italové a Francouzi s více než třemi tisíci závodníků. Letos jsme se k davům běžců rozhodli připojit také, čímž jsme počet Čechů na startu zvedli na celkových 21 kusů. Není to moc, ale díky za to. Navíc 100% českých startujících zvládlo celou porci kilometrů až do cíle. Zde je reportáž, která snad přiblíží něco z atmosféry závodu:

Čt 3/11

Z Prahy odlétáme dopoledne. Zkušenosti se stavem po maratonu nám velí volit přímý let přesto, že není nejlevnější (za toto rozhodnutí si následně ještě mnohokrát děkujeme). Už ve frontě na Ruzyni vidíme pár Čechů, kteří se do New Yorku evidentně také nejedou jen tak poflakovat. V letadle potkáváme ještě mladou dvojici z Polska – letos mají v plánu New York, příští rok Prahu – pro našince neobvyklé pořadí. Opět si potvrzujeme, jak jednoduché je seznamovat se, pokud s někým sdílíte zájem. Po příletu si vyměňujeme telefony a ujíždíme na hotel. Přesto, že za sebou máme dlouhý let, tak hned po ubytování v osvědčeném hotelu pár stanic od Central parku, vyrážíme do centra a užíváme si večerní atmosféru na Manhattanu, sushi k večeři, vínko a na kutě.

Pá 4/11

Melatonin, který jsme včera koupili, zafungoval dobře – spali jsme celou noc. Přesto

Ne všechny maraton zajímá - protest na Wall Street

vstáváme velmi brzo – těšíme se, jak po snídani ochutnáme také newyorskou maratonskou atmosféru. V registračním centru otevírají až v deset, takže stíháme ještě nejaký ten “sightseeing”. Registrace probíhá v rozlehlém konferenčním centru na břehu řeky Hudson. Naše obavy, že skoro 50 tisíc lidí se při registraci navzájem ušlape, se rozplývají. Na takové návaly jsou tu evidentně zvyklí – všechno běží bez problémů – řadíme se do fronty, prokazujeme se pasem a během deseti minut máme číslo i všechno, co k němu patří. Dýchá na nás atmosféra obrovského mezinárodního závodu, všudepřítomní dobrovolníci nás posouvají od prezentace do maratonského expa (prodejní výstavy). Ceny nejsou na rozdíl od triatlonových závodů nijak extrémně výhodné – je vidět, že pro Američany je tento závod obrovskou obchodní

Registrace funguje velmi efektivně

příležitostí, kterou umí řádně vytěžit. Nás vytěžili dost – opouštíme centrum obtěžkáni běžeckým a upomínkovým zbožím. Odpoledne ještě nějaké to brouzdání po městě, občasný nákup, jídlo, kafe… Večer trávíme pod vedením domestikovaného krajana (díky Lukáši!!!), který nás vede do vynikající barbeque restaurace – sice jsme se už masem moc cpát nechtěli, ale těm žebírkům nelze odolat! Později pokračujeme v jazz klubu s živou muzikou a spoustou piv. Není to možná ideální soustředění před závodem, ale my jezdíme do takových dálek i z jiných důvodů než čistě sportovních :-)

So 5/11

Naše rozhodnutí jít po ránu běhat bere za své – včera to bylo přece jen náročnější, než
jsme plánovali. Raději v klidu snídáme a poté ještě dáváme tělu odpočinout na lůžku. Před polednem vyrážíme na oběd (proč je u nás sushi tak nesmylně drahé?). Po příjemném obědě je čas na prohlídku tratí, kterou omezujeme na poslední stovky metrů před cílem v Central parku. Už nyní cítíme sílu atmosféry, která nás zítra čeká v plné parádě. Bežci kam oko dohlédne. Tribuny, cílová brána, poslední stovky metrů trati jsou lemovány vlajkami. Cítíme závan národní hrdosti a sounáležitosti při pohledu na českou vlajku – ano, je tu, máme tu kousek domova, vědí tu o nás! Nějaké ty nákupy, prohlídka města a potom večeře – tentokrát těstoviny s trochou vína. Před spánkem nakonec ještě na chvilku vybíháme a protahujeme se. Spát jdeme brzy, sice nám do karet hraje noční hodinový posun na zimní čas, ale budík je nastaven na velmi brzy.

Ne 6/11

Vstáváme ve čtyři, z hotelu odjíždíme v pět, protože již v 5:45 máme být na trajektu směr Staten Island. Vzhledem k tomu, že start je plánován až na 9:40, připadá nám to trochu
přehnaně brzo, ale věříme, že vše zde má svůj důvod. Všechno běží přesně
podle plánu – trajekt nás potemnělým ránem odváží z Manhattanu na Staten Island
- míjíme sochu svobody částečně skrytou v ustupující tmě. Z trajektu se
spořádaně v zástupech posouváme k nekonečné šňůře autobusů, které nás odváží
směr start na Verrazano bridge. Panuje dobrá nálada, dělíme se o pocity s  ostatními závodníky ze všech koutů světa. Vystupujeme z autobusu a vyrážíme směrem ke startu. Organizace je opět vynikající. V každý okamžik ví každý závodník, co má přesně dělat – v okamžiku, kdy dorazí do svého koridoru, čeká ho snídaně v podobě housek, gelů, čaje, kávy a podobně, následuje převlékání do závodního, odevzdání pytlů do přistavených
černých dodávek UPS a přesun do příslušné závodní ohrady, kterých je celkem
kolem šedesáti. Počasí je nádherné – modro, pomalu vychází sluníčko, jen trochu
zima – kolem pěti stupňů, takže se klepeme jak ratlíci. Kdybychom si hodinu
přispali, asi by se nic nestalo. Těsně před startem nesmí chybět naživo

Nezdá se to, ale závod už probíhá...

zazpívaná amarická hymna a po ní už zatroubení, které uvádí rekordní počet více  než 47 tisíc závodníků ze 118 zemí do pohybu. Za zvuku písně “New York,
New York” pomalu vybíháme na cca 2 kilomerový Verrazano bridge směrem na  Brooklyn. Trať vede přes všech pět čtvrtí New Yorku, takže po Brooklynu nás  čeká ještě Queens, Manhattan, Bronx a Harlem a v závěru zpět na Manhattan do cíle v Central parku. Jakmile se přes verrazanský most přehoupneme do  Brooklynu, začíná neskutečný zážitek v podobě tisíců intenzivně skandujících  diváků. Špalíry diváků jsou od tohoto okamžiku až na drobné výjimky nepřerušené  až do cíle. Občas (vlastně jen jednou) se mihne česká vlajka – zvláštní  příjemné mrazení, které u nás při pohledu na zástavu nezažijete. Tento závod  rozhodně není pro běžce samotáře – člověk je neustále obklopen dalšími spolubojovníky. Kolem se míhají běžci všech věkových kategorií, všech barev
pleti, se jmény všech možných zemí na zádech. Ten, kdo nemá na zádech jméno své
země, často využívá tento prostor pro oznámení všeho druhu. Bouřlivá atmosféra
samozřejmě citlivější povahy bičuje k vysším výkonům v počátku závodu, čehož o
pár kilometrů dále hořce litují. Závod nelze ani s přivřením oka označit za
rovinatý a proto je každá taktická chyba po zásluze odměněna. Kolem třicátého
pátého kilometru začíná ubývat běžců a přibývat chodců. Oba typy závodníků však
stále ženou davy kupředu. Poslední kilometr už zázračně chodci mizí a závod
začíná připomínat úprk vysoké před šelmou. Závěrečný kopeček jako by nebyl. V
jakési agónii se všichni řítí do cílové brány. Je to tam. Maraton v New Yorku

Cílem probíhá 300 - 500 lidí za minutu.

pokořen. Tolik lidí, kteří vám v cíli gratulují těžko jinde potkáte. Ještě
dlouho po doběhu na nás dýchá závodní atmosféra. Jindy běžný civilní New York je nyní protkán lidmi zabalenými v celofánu s logem ING NYC Marathon. Jak po závodě prohlásil náš nový kamarád z Polska – tato akce je skutečně obrovská, a to ve všech představitelných směrech. Slovo “masovka” už v Čechách asi nebudeme používat, tady jsme teprve pochopili jeho význam. Někomu to nemusí vyhovovat, ale věřte, že ten zážitek stojí za to alespoň jednou ochutnat.

Po 7/11

Jsme rádi, že jsme nemuseli po závodě hned na letadlo. Pondělní odlet se ukázal jako
moudré rozhodnutí mimo jiné i proto, že ráno můžeme vyrazit opět do Central parku, kde kupujeme (ano kupujeme) finisherské triko a speciální výtisk New York Times s našimi jmény. Zase je vidět, že peníze hýbou tímto maratonem – oblečení s nápisem FINISHER si tu může koupit každý, kdo přijde, a to v jakémkoliv množství. Do letadla už usedáme příjemně unavení a spokojení, rozhodnutí, že tento závod budeme opakovat tak často, jak jen to půjde.

Rubriky: Běh | 4 komentáře

Zermatt Marathon

Přinášíme reportáž z horského maratonu v Zermattu tak, jak ji zaznamenal náš zpravodaj Jaromír Vicari:

Cesta do Zermattu dalece předčila mé nejkonzervativnější odhady. Přestože jsme
vyrazili z Jílového okolo šesté ráno, kvůli čtyřhodinové zácpě u Curychu jsme
museli změnit plány a strávit jednu noc v Etapu v Bernu. Bylo to víc než
rozumné, protože závěrečných 120 kilometrů v horách nám následující den zabralo
celé dopoledne. Nekonečně se klikatící horské silnice by potmě důkladně
prověřily mou pozornost, o nočních intervalech autovlaku, kterým je třeba
překonat horský masiv do kantonu Valais, ani nemluvě.

Na startu v St. Niklaus jsem potkal několik kamarádů z Česka, celkem Zermatt
maraton letos absolvovalo 34 Čechů. Prvních 22 kilometrů jsem poslouchal muziku
a protože stoupání bylo jen pozvolné, udržoval střízlivé tempo, čile povídal s
některými běžci, co už Zermatt maraton běželi poněkolikáté, a užíval si výhledy
na okolní kopce. Ze St. Niklaus až do Zermattu se trasa táhne údolím, víceméně
kopíruje železniční trať; zčásti vede po polních a lesních cestách, zčásti po
silnicích. S přibývajícími kilometry se pozvolna zvyšoval sklon stoupání,
ale pořád se to dalo plynule a zlehka běžet. Navíc dva kilometry za půlkou přes
mohutně fandící Zermatt byly jak ulička slávy před začátkem skutečné dřiny. Protože
jsem věděl, že pak až zhruba do 32. kilometru mám před sebou souvislý krpál,
začal jsem cíleně šetřit síly a prokládal běh s chůzí. Poslední věc, kterou
jsem si přál, bylo dostat někde okolo 30. kilometru kvůli přílišnému úsilí
křeče, které by mě pak trápily až do konce. Ovšem jakmile se profil zase trošku
narovnal a zvlnil, rozbalil jsem to a běžel na plné pecky.

Občerstvovačky byly báječně zásobené mými oblíbenými gely i Coca Colou, což mi znovu potvrdilo, že Pepsi a Coca Cola není totéž — na Coca Colu se mi jednoznačně
běhá líp. Teplota vzduchu se nahodile pohybovala mezi 10 a 20 stupni, pražilo
sluníčko (až na závěr se zatáhlo) a zároveň foukal velmi čerstvý vítr. Takže
jsem do sebe od 30. kilometru pravidelně na občerstvovačkách klopil i bujón a s
každým douškem jsem měl pocit, jako by to byl fyziologický roztok — anebo
benzín, na který dál pofrčím.

Příjemný a uvolněný úprk do cíle mi zbrzilo až brutální tříkilometrové stoupání na
závěr. Tam se zatáhlo a výrazně ochladilo, takže jsem zase natáhl triko. Bylo
mi jasné, že až do cíle už souvisle nepoběžím. Určitou představu o závěrečných
pasážích si můžete udělat z videa na mém blogu, ale úplně nejlepší je
zajet si to napřesrok do Zermattu vyzkoušet na vlastní kůži. Takový výlet do Švýcarska
není zadarmo, ale je to zážitek nesrovnatelný s jakýmkoli městským maratonem.
Kupodivu jsem měl i pocit, že je to z hlediska vynaloženého úsilí šetrnější –
přinejmenším já se v cíli necítil zdaleka tak zbitý, jako když jsem běžel na
doraz jakýkoli maraton v Praze. Až se někdy do Zermattu vypravím znovu, třeba
do toho dám i víc soutěživosti. Takhle jsem si odvezl spoustu radosti a taky
větší lehkost do kopců zpátky v Posázaví. A to je víc než dost.

Plnou verzi a zápisky z dalších běžeckých zážitků Jaromíra Vicariho naleznete na blogu http://blog.vicari.cz/

Rubriky: Běh | Napsat komentář

Challenge Roth

Challenge Roth o sobě říká, že je největší akcí
v dlouhém triatlonu na světě. Těžko říci, zda je to pravda nebo ne, ale
přes 3000 závodníků z více než 50ti zemí a především více než 120.000
diváků z něj rozhodně vytváří závod, na který jen tak nezapomenete. Není
divu, že se nám sešla poměrně velká skupina zájemců, kteří atmosféru tohoto
triatlonu triatlonů chtěli letos ochutnat. Ambice měl každý jiné, někdo by rád
posunul svůj osobáček, jiný si to jel na pohodu užít a někdo chtěl zkusit první
ironman a přežít. Správná nervozita byla ale cítit ze všech. Závod je vyprodaný
skoro rok dopředu, takže po přihlášení na něj rok myslíte, a to v podstatě
denně. Ten okamžik pravdy měl letos přijít 10. července. Zde je reportáž:

Pátek 8/7

Roth není od českých hranic moc daleko. Kousek pod
Norimberkem. Páteční cesta z nás tedy naštěstí příliš drahocené energie
neodčerpává. Když se blížíme do centra dění, nervozita však stoupá. Ohromné
poutače „Vítejte v kraji triatlonu“ na dálnici v okolí Rothu dávají tušit,
že zde se triatlonem skutečně žije. Někteří z nás vjíždí přímo do jámy
lvové – do městečka Roth na prezentaci, jiní raději ještě volí poklidnou
atmosféru penzionu Tucher, ve kterém jen tak lelkují nebo se věnují rodinám. Večer
se všichni potkáváme, probíhá seznamování nad sklenicí piva, první výměna
triatlonových zkušeností a zážitků, skromně vyslovujeme osobní cíle na nedělní
závod. Zjišťujeme, kolik toho máme společného. Je fajn potkat další lidi se
stejnými zájmy.

Sobota 9/7

Ráno začíná velmi pozvolně – snídáme dlouho a hodně. Po
snídani vyrážíme na krátkou vyjížďku na kole – je třeba trochu protočit nohy a
zároveň udělat poslední doladění materiálu. Pak ještě krátký výběh a tím je
dnešnímu sportu učiněno zadost. Oběd a už se všichni hrneme na místo činu.
Říci, že to tu vře by bylo asi velmi hrubé nedocenění atmosféry. Tak obrovskou
koncentraci triatlonu = triatlonistů, triatlonistek, triatlonových obchůdků,
reklam na triatlonovou výbavu a všeho dalšího co se týká triatlonu, většina
z nás nikdy v životě nezažila. V rámci závodního EXPA (jakési
prodejní výstavy) dokupuje každý věci, které „nutně“ potřebuje za ceny, které u
nás těžko najdete. Obtěžkáni prvními zážitky a nějakými těmi taškami
s novým materiálem vyrážíme s koly do depa. Ano, kola musí být
v depu den před závodem. Roth má dvě depa, která jsou od sebe vzdálená cca
10km. Cíl je také na jiném místě a proto  rada zkušenějších ohledně logistiky získává na
váze. Vynecháváme pasta party a jedeme na penzion. Dáváme si hodnotnou večeři
z těstovin a zeleniny. Každý tipuje svůj zítřejší čas, vše poctivě
zapisujeme.

Neděle 10/7

Den D. Už od záčátku se nese v nestandardním duchu. Vstáváme
totiž už ve 4 ráno. Dole v jídelně na nás čekají usměvaví majitelé
pensionu s bohatou snídaní. A pak už se přesouváme na start. Pár kilometrů
od startu provoz silně houstne. Naštěstí je všude dost místa na parkování. Atmosféra
na startu je energizující. V reproduktorech se střídá motivující hudba
s mnohojazyčnými pokyny. Jsou představovány hlavní hvězdy závodu, které
jsme doposud znali jen z triatlonových časopisů. Všude tisíce diváků.
Horkovzdušné balóny, gejzíry na vodě. Užíváme si to plnými doušky. Startujeme
ve vlnách po 15 minutách. Organizace šlape výborně. Člověk se ani nenaděje a už
je ve vodě. Rána z děla a plaveme. Plavání probíhá v plavebním kanále
Dunaje – necelé 2km tam a necelé 2km zpět – v podstatě takový velký bazén.
Ve vodě není třeba nic uspěchat, závod teprve začíná. Po výlezu z vody
vbíháme do obrovského stanu, ve kterém se každému z nás věnuje nějaká
agilní dobrovolnice. Je jich tu všude plno, pomáhají lidem svlékat plavky,
nazouvat tretry, naplnit kapsy tyčinkami a gely. Bereme kola ze stojanu a vyrážíme vstříc dvěma 90km okruhům. Mnozí z nás ještě v kuse 180km

Solarer Berg ala Tour de France

ani neujeli. Atmosféra nás však všechny bez rozdílu žene kupředu. Obzvláště
vyhlášený je kopec s názvem Solarer Berg, ve kterém se atmosféra silně
podobá výšlapům na Tour de France. Špalíry diváků tvoří úzkou uličku tak akorát
na jednoho závodníka a přímo před námi se rozestupují, volají na nás našimi
jmény, která máme napsaná na číslech. Teprve nahoře na kopci člověk zjistí, že
mu TF vylétla o 30 tepů výš. Kolo je natolik dlouhé, že si při něm skoro každý
stačí prožít nějaký ten mikro příběh. Ať už je to drobná krizička, velká krize,
přepálené první kolo nebo zážitky s přirozenými potřebami všeho druhu.
Většina z nás však přežívá a po 180km dojíždí do depa. Všudepřítomní
skandující diváci nás nenechávají příliš odpočinout, vyrážíme na poslední
disciplínu – běžecký maraton. Po pár kilometrech dobíháme k našemu známému

Chrissie Wellington s věčným úsměvem na tváři

plavebnímu kanálu a podél něj se odehrává v podstatě celá běžecká část. I
zde je samozřejmě prostor pro mikro příběhy. Ubývá drobných kriziček a přibývá
velkých krizí. Především ti, co mají ironmanskou premiéru, pijí ze svého
kalichu hořkosti poměrně intenzivně. Tempo, které při tréninku připomíná chůzi,
je pro mnohé z nás chvílemi naprosto nedosažitelné. Zastávky na
občerstvovacích stanicích po každých 2 kilometrech se prodlužují. Pokud
občerstvovačka na 20km byla vnímána jako zdržení, na 35km už někteří z nás
doufají, že k ní alespoň dojdou. V té době už jsou dávno v cíli
Andreas Realert i Chrissie Wellington v nových světových rekordech. Diváci
však nepolevují, rozdělují svou pozornost mezi všechny bez rozdílu. Citlivějším
z nás tato atmosféra společně s únavou občas vhánějí do očí slzy.
Posledních pár kilometrů, poslední kilometr, poslední metry… Závěr na cílovém
stadionu s tribunami plnými diváků vyburcuje každého, je to tady! Je tu
cíl! Pro většinu z nás to není jen cíl závodu, je to splnění jednoho z cílů,
o kterých sníme kus života. Dali jsme ironmana! Únava, dojetí, gratulace… Ještě
dlouho po doběhu užíváme úžasnou atmosféru, dáváme masáže, doplňujeme energii..
Když vyzvedáváme po pár hodinách naše kola v depu, stále ještě dobíhají
závodníci… Občas se říká, že zážitek nemusí být hezký, stačí, když je silný.
Dnešní zážitek rozhodně silný byl. Až postupem času nám dochází, že byl i
hezký, dokonce parádní.

Shrnutí

Tričko Finisher 2011 obléklo šest šťastných členů výpravy, z
toho tři zažili tento pocit poprvé (už za pár dní víme, že ne naposledy). Čas
nebyl pro většinu z nás tak důležitý, přesto je třeba říci, že osobní
plány vyšly všem. Nejlepšímu z nás, Honzovi Strangmullerovi chybělo pouhých
sedm minut pod hranici devíti hodin. Všem blahopřejeme a těšíme se na další
společné výzvy.

Rubriky: Triatlon | Napsat komentář

Marcialonga Cycling

V ráji silniční cyklistiky

O lyžařském závodě Marcialonga už zde byla řeč. Patří
k velmi oblíbeným stálicím v našem zimním programu a už nás zřídkakdy
překvapí něčím novým. Na jeho cyklistickou variantu jsme se však, plni
očekávání, vydávali letos poprvé. Vzhledem k nestálému a cyklistice
nepřejícímu počasí, které v Čechách panovalo v průběhu května, nebyl
nikdo z účastníků zájezdu zrovna přetrénován a tak byla představa 135km se
skoro tři a půl kilometrovým převýšením trochu znervózňující. Jak to celé
proběhlo můžete číst v následující reportáži…

Čt 26/5

Plán na dnešek je jasný – vyjet brzy ráno, po obědě dorazit
na místo – do Predazza, a dát si lehkou odpolední vyjížďku. Jediné, z čeho
máme strach je počasí – předpověď hovoří o nějakém dešti. Do našeho hotelu
kousek od Predazza se všichni sjíždíme celkem podle plánu. Barva oblohy dává
tušit, že předpověď se příliš nemýlila. Přesto někteří z nás (celkem
čtyři) stále považují vyjížďku za dobrý nápad. Sedáme do jednoho auta, kola na
střechu, a vyrážíme do 20km vzdáleného Canazei. Chceme si vyjet nahoru na Passo
Fedaia – před týdnem tudy projíždělo Giro, tak třeba tam něco z té
atmosféry zůstalo. Zastavujeme v Canazei a v tom okamžiku se spouští
brutální průtrž mračen. Paráda. Tak nic, rozhodujeme, že vyjedeme nahoru
alespoň autem. Passo Fedaia je zahaleno v mlze, ale už neprší. Sedáme na
kola a sjíždíme kus „proti proudu“ Gira. Je vidět, že se tu nedávno jelo. Mezi
nápisy na silnici samozřejmě nechybí ani Roman Kreuziger. Názory na Contadora
tu asi nejsou příliš jednoznačné, soudě podle šipek vedle jeho jména, nakreslených
tak, aby směřovaly kamsi do lesa. Pořizujeme nějakou tu fotodokumentaci.  Máme za sebou sjezd asi 300 výškových metrů,
když se znova rozprší, a to pořádně. Upalujeme zpět 10% stoupáním. Snad se
počasí do závodu zlepší, v tomhle by to moc nešlo. V hotelu se
zahříváme, hltáme tradiční bohatou večeři a zakončujeme několika lahvemi
fajnového místního vína.

Pá 27/5

Probouzíme se do mírně zataženého dne, ale neprší. Po
snídani trávíme asi hodinu čištěním kol zablácených ze včerejška. Po Itálii
nemůžeme jezdit na špinavých silničkách, to dá rozum. Máme v plánu

Na tomhle se docela dá jezdit ne?

pohodovou vyjížďku na San Pellegrino – nejdelší ze čtyř kopců, které nás
v neděli čekají při závodě. Na nablýskaných kolech vyrážíme příjemným
tempem po rovině do Moeny, kde se začíná silnice zvedat k přibližně desetikilometrovému
stoupání. Volíme lehké převody, přesto se občasná 14% stoupání docela pronesou.
Představa, že při závodě už budeme mít v těchto místech nějakých 90km nás
trošku děsí. Diskutujeme, zda 25 zubů vzadu stačí či nikoliv. Převládá druhý
názor. Nahoře na Pellegrinu nás vítá náš starý známý – déšť. Hned otáčíme a
valíme zpět – z nebe se sype voda, z teplého dne se stal rázem den
studený, jsme pěkně prokřehlí. V Moeně zapadáme do restaurace a trochu se
zahříváme. Chvíli doufáme, že přestane pršet, ale nakonec nám nezbyde nic, než
vyrazit znovu do deště. Přesun do hotelu je bleskový, vody nedbáme, to že
budeme zítra zase muset čistit kola zatím neřešíme. Hotelová sauna plní svou
roli a pořádně nás zahřívá. Snad se do zítra počasí umoudří.

So 28/5

Ranní pohled z okna je přímo děsivý. Od nějakých tisíce
metrů nad mořem je vidět čerstvý sníh. Představa toho, že se na silnici bude

Teď jsme vlastně Nibaliho kolegové.

při závodě válet sníh, nás štěstím právě nenaplňuje. Trať je náročná až až i za
suchá. No nic, zatím nepropadáme panice. Po snídani vyrážíme na prezentaci.
Vyzvedáváme čísla, na jeden den se stáváme členy Italské cyklistické federace.
Auty jedeme na oběd do výšky 2239m na Passo Pordoi. Dnes je hezky, počasí téměř
idylické, nebýt toho sněhu všude kolem. Silnice jsou naštěstí relativně suché,
žádné náledí, sem tam i nějaký ten cyklista. Tak snad to zítra půjde. Po obědě se
chvilku mazlíme s koly a následuje lehká vyjížďka na odpolední kafíčko do
Cavalesse – krásná italská sobota. Do hotelu, ve kterém jsme doposud byli úplně
sami, se sjíždí desítky cyklistů a rázem je tu pořádný šrumec. Začíná vládnout
opravdová předstartovní atmosféra. Chystáme si kola, lepíme čísla na helmy,
večeříme, přídáváme trochu červeného, diskutujeme taktiku, která se omezuje na „vyrazíme
v klidu a pokusíme se to bez větších problémů celé objet“. A spát.

Ne 29/5

Start je v půl osmé, takže oceňujeme, že bydlíme tři kilometry od
startu, které přesně stačí na krátké rozjetí. Před startem ještě připravit
výživu od Nutrendu – máme od nich přesné pokyny, co, kdy a jak pozřít, tak se jimi
zkusíme řídit. Je odstartováno. Předsevzetí, že vyrazíme v klidu bere za
své. Obrovský balík cca 2000 cyklistů se dává do pohybu neuvěřitelně rychle.
Úvodních přibližně 20 kilometrů do mírného kopečka letíme skoro čtyřicítkou.
Uklidňujeme se – ono těm Italům dojde v prvním větším kopci. No úplně jsme
to neodhadli. Rozhodně se nedá říci, že bychom do prudkých kopců houfně
předjížděli, přesto, tempo se trochu uklidňuje. Hlavou občas proběhne diskuse o
25 zubech. No jo, větší pastorek by se hodil. Když vyjedeme na první opravdu
velký kopec – Passo Lavaze – můžeme konečně vychutnat azúrko a panoramata
italských Dolomit – poprvé v tomto týdnu, ale v pravou chvíli.
Vracíme se zpět k místu startu – zde je možné jet do cíle kratší 80km
trati, váháme jen chvilku.. Pokračujeme. San Pellegrino už známe, bolí to jen o
něco více než při vyjížďce. Pak už jen poslední Passo Vales s maximálním stoupáním
19,2%. Někteří z nás už supí z posledních sil. Díky pravidelnému
přísunu výživy od Nutrendu však nepřichází žádné křeče ani jiné zásadní
problémy. Ze sedla Vales už jen dlouhý, rychlý a adrenalinem nabitý sjezd do
cíle. Jsme tam. V nohách máme 135km, pořádnou dávku výškových metrů, ale s trochou
nadsázky se dá říci, že to skoro ani nebolelo. Zážitek rozhodně předčil
očekávání. Zážitek, který příští rok rozhodně zopakujeme!

Rubriky: Cyklistika | Napsat komentář

Sapporo – video

Takhle nějak to vypadalo očima závodníka :-)

Rubriky: Běh na lyžích | Napsat komentář

Sapporo – část II.

Pá 11/2

Tak dnes to konečně přijde! Uvidíme závodní tratě. Tratě, na kterých se v roce 1972 závodilo při olympiádě. To bude něco! Po snídani vyrážíme autobusem přes Makomanai na metro. Učíme se rychle – od autobusáka ihned po nástupu nakupujeme „1 day card“, což nám ve finále sice moc neušetří, ale získáváme dobrý pocit zkušených mazáků. Metrem míříme s jedním asi kilometrovým přestupem na stanici Fukuzumi, ze které je to coby kamenem dohodil k vyhlášené kryté hale Sapporo Dome.

Sapporo Dome

Představte si něco jako Sazka O2 Arenu, nafouklou asi na dvojnásobek a vytvarovanou do tvaru velryby ležící na boku. To bude v neděli při závodě centrum všeho dění. V prostorné hale se převlékáme do lyžařského a vyrážíme na obhlídku tratí. Po nekonečné pláni se rozjíždíme směrem ke vzdálenému lesu. Bůhvíjak urolbované to není, vlastně jsme rolbu nikde v okolí ani nezahlédli. Přesto, zpočátku je podklad poměrně pevný a bruslení příjemné. To se má změnit, jakmile dosáhneme nějakého šestého kilometru – trať se začíná klikatit a vlnit prudce nahoru, prudce dolů, tady by se vlastně rolba těžko vešla, sníh se propadá, boří, kameny poházené po trati nejsou výjimkou. Chvílemi po silnici, kde trochu prosvítá asfalt, no snad to Japonci do neděle nějak doladí. Marná sláva, když se tratě upravují pouze jednou za rok pro účely tohoto závodu, nemůžeme očekávat nějaké zázraky. Dáváme celkem 25km. Ke konci začíná padat jakýsi sníh s háčky –  lyže se úplně zastavují, připadáme si, jako bychom jeli po polystyrenu – jestli tohle přijde v neděli tak potěš, s tím si naše evropské vosky těžko poradí. Večer poprvé mažeme – nic zásadního nevymýšlíme, aplikujeme pouze standardní postupy. Přesto se na nás chodí Australani co půl hodiny dívat jako na exoty – „Jak můžete trávit takový čas mazáním?“.

So 12/2

Dnes se naše skupina dělí – jedni jdou ještě trochu pojezdit, druzí tráví den pseudo odpočinkem v podobě dlouhé poznávací procházky po městě – právě probíhá věhlasný Sapporo Snow Festival, ve

Nevíme, zda se budeme přesně řídit doporučením

 městě je rušno, na ulicích ledové a sněhové sochy, na hlavním náměstí je postavená rampa, ze které se přemetá jeden snowboardista za druhým. Všude plno lidí, atmosféra parádní. Nezanedbáváme ani obrovské ruské kolo a celé město si prohlížíme také z ptačí perspektivy. Z jedné strany je lemováno krásnými horami, na druhé straně do nekonečna se táhnoucí pláně. Něco jako Liberec, jen dvacetkrát větší. Společně se odpoledne potkáváme na prezentaci v Sapporo Dome. Japonci nám bez uzardění dávají čísla, která nás řadí do poslední startovní vlny. Uplatňujeme asertivní přístup a po přibližně dvacetiminutovém opakování věty „Musíme startovat z první vlny!“ nám milá, usmívající se Japonka nakonec uvěří. Jedno malé vítězství máme za sebou. Teď už jen zpátky do hotelu, poprášit lyže, trochu červeného vína pro radost a spát. Mimochodem: Australani nechápou – „Proč zase mažete, když jste mazali včera?“.

Ne 13/2

Brzy ráno kartáčujeme prach z lyží. Aha, teď přichází chvíle Australanů – na své lyže aplikují přibližně 30 vteřinovou kůru, a je to. Dva postarší sympatičtí Švédové mažou klistr – co na tom, že závod se jede volně, chlapi si to prostě chtějí vychutnat klasikou. Znovu si s radostí připomínáme, že jedeme z první vlny a klistr na trati se nám tudíž nejspíš vyhne. Než sedneme do taxíku, řidič v obleku se s naší pomocí pere se zahrádkou na své stařičké toyotě – dobrá věc se podařila, lyže celkem drží. Předstartovní proces je celkem standardní a na startovní čáře vše probíhá jako při jiných závodech. Jedinou výjimkou jsou japonští bubeníci, kteří bušením do svých bubnů stupňují naše předstartovní mrazení. Konečně je odstartováno. Tempo rozhodně není nijak vražedné, jede se poměrně příjemně, Japonci na požádání

Daj-li mi medajli nebo nedaj-li mi medajli...

zdvořile uskakují bokem. Po prvních třech kilometrech už se jede v klidném vláčku, ve kterém se předjíždí pouze ojediněle. Vypadá to na pohodový závod. V klikatých sjezdech občas někdo vypadne z trati, ale žádné hromadné pády se nekonají. Neustálá klesání a prudká stoupání si však po chvíli vybírají svou daň a po polovině závodu se startovní pole začíná natahovat. U třetí občerstvovačky už víme, že je dobré dopředu křičet „HOT, HOT“, pokud nechceme opět dostat vodu s ledem (v pěti stupňovém mrazu moc energie nedodá). Tohle vlastně vůbec není lehký závod – dobře se projevuje, kdo jak natrénoval, kdo jak rozložil síly.  Každý si prožíváme svůj příběh – někdo radostný, někdo méně, někdo vůbec – času na něj máme dost. Poslední prudké stoupání už bere zbytky sil. Cestu po pláni k cíli u Sapporo Dome už každý nějak přežíváme. Nejlépe z naší výpravy Jirka Suchý, který vybojoval bronz a zařadil se tak vlastně po bok Standy Řezáče, který jediný je schopen letos na hlavním závodu Worldloppet stát na bedně. Gratulujeme!!! Čechů na startu bylo celkem sedm a pět z nich v cíli v první čtyřicítce – z celkem 647 finišujících. Zřejmě slušný oddíl. Ještě, že to je pro Evropany tak daleko. Na oficiální výsledky na internetu si však budeme muset v této technologické supervelmoci ještě dva dny počkat – než to z papíru přepíšou do excelu.

Večer se účastníme neoficiální party, na které se potkáváme s většinou nejaponských závodníků, jejichž věkový průměr o desítky let převyšuje náš. Pro mnoho z nich je Worldloppet způsob života. Celou zimu nedělají nic jiného, jen objíždí závody po celém světě, nejde jim o výsledek, jen o zážitek. Posloucháme jejich plány na další týdny. Závidíme jim – kéž bychom v jejich věku… znáte to. No nic, my máme svůj letošní poslední Wordloppet za sebou. A proto dáme na tomto blogu brzy prostor dalším sportům – čekají nás běžecké i cyklistické maratony a samozřejmě triatlony. Lyže zase na podzim :-)

Další fotky, které dokreslují popsané naleznete na Facebooku přímo zde.

Rubriky: Běh na lyžích | Napsat komentář

Sapporo – část I.

Lyžování v zemi vycházejícího slunce

Jedním z důvodů, pro které mnozí z nás propadli kouzlu lyžařských laufů, je možnost podívat se na místa, pro která bychom jinak obtížně hledali nějaké opodstatnění. Příkladem laufu, který nás může na taková místa zavést je Sapporo International Ski Marathon – padesátikilometrový závod na olympijských tratích z roku 1972. No řekněte, kdo z nás by se jinak jen tak vydal na dovolenou do Japonska? Minulý týden jsme se ze Sappora vrátili. Na rozdíl od závodů v Evropě na naší výpravě převládaly nelyžařské zážitky. Proto i následující reportáž je trochu netradiční a delší (podávaná ve dvou dávkách). Zkusíme v ní přiblížit i pocity a zkušenosti ryze nesportovní :-)

Po 7/2

Už před odletem z Prahy je to zajímavější než jindy. Zvolili jsme (ukázalo se, že správně) přímý let z Prahy do Soulu s Korean Air. Ze Soulu je to už jen chvilku do Sappora. Váhový limit 20kg na osobu nás nutí pečlivě vážit (doslova), co s sebou vezmeme. Každá trojice má nekompromisní zadání – společné 2 tašky na věci a 1 vak s lyžemi. Při balení člověk najednou zjistí, jak jsou některé věci neuvěřitelně těžké. Přístup „vezmu toho radši víc, jeden neví, co všechno se může hodit“ se mění na „není náhodou tohle tričko lehčí než to druhé?“. Při položení našich tašek na váhu na letišti s hrůzou zjišťujeme, že je v každé tašce ještě minimálně kilová vata – sakra to jsme toho mohli vzít víc! No nic, hlavně, že jsme odbavení. Lyže a tašky uvidíme až v Sapporu. My si mezi tím dáme jednu noc v Soulu – když už tam budem, tak ať z toho taky něco máme. To ale až po desetihodinovém letu. Letadlo je poloprázdné, moderní, spousta filmů podle chuti, spousta dobrého jídla, místo na nohy, cesta bude určitě v pohodě…

Út 8/2

Po deseti hodinách čistého času a osmihodinovém časovém posunu vpřed přilétáme zmačkaní popoledni do Soulu. Ven jdeme nalehko, jen s baťůžky, díky tomu jsme na vzduchu poměrně rychle. Rozsypaný čaj na cedulích je naštěstí všude doplněn angličtinou a ani dívky na informacích nemají jazykové problémy, takže to netrvá dlouho a sedíme v autobusu do centra Soulu. Wi-fi zdarma na letišti jsme vnímali jako relativně normální, ale blikající wi-fi router v každém autobusu je už trochu moc. Aha, asi jsme přijeli do technologicky relativně vyspělé země. Po hodinové jízdě autobusem přijíždíme do jakéhosi centra a přesouváme se cca 10min pěšmo do hotelu. Ubytováváme se po třech lidech ve „skromných“ apartmánech o třech ložnicích s televizí, dvou koupelnách, jednom obývacím pokoji a jedné kuchyni s barem – zatím to jde.

trochu té kultury - Palác Changdeok

Vyrážíme na prohlídku města, která se nakonec smrskává na návštěvu zajímavého a poměrně rozlehlého paláce Changdeok. Docela rychle nás přepadává únava a hlad – jdeme jíst. První kontakt s korejskou kuchyní je trochu rozpačitý, objednáváme z jídelního lístku, na kterém je rozsypaný čaj doplněný sem tam o nějaký obrázek. To co dostáváme na stůl nás úplně nenadchlo, ale co, zase to vypadá docela zdravě – nějaké ryby, řasy, rýže a potom pár neidentifikovatelných věcí. Chuťově většinou jakž takž. Hlavně, že pivo je v pohodě. Venku už je tma, dáváme ještě rychlou prohlídku večerního Soulu – osvětlené ulice, množství lidí, člověk si chvílemi připadá trochu jak v New Yorku (jen trochu). Kupujeme pár lahví chilského červeného a jdeme do hotelu oslavit hezký den…

 St 9/2

Přebohatá snídaně, na autobus a na letiště. Za zbylé wony nakupujeme něco na zub a nastupujeme do letadla směr Sapporo. Za necelé 3 hodiny přistáváme. Už z letadla je zřejmé, že přibylo sněhu, pilot hlásí nějakých 5 pod nulou. Ideální. Jakmile se dostáváme do příletové haly, získáváme neklamný pocit, že anglických nápisů trochu ubylo. A to jsme na letišti – asi bude hůř. Ve směnárně se stáváme čerstvými majiteli desítek tisíc jenů. Od našeho kontaktu v Sapporu máme popsanou cestu až do hotelu, takže směle vyrážíme. To, že je cesta popsaná ze starého letiště a my jsme na novém, nás nijak neodrazuje.

Naprosto jasné - náš autobus jede ve 14:24

První skutečný kontakt s japoncem v Japonsku probíhá v podobě naší diskuse s jakýmsi letištním zřízencem u odjezdů autobusů – je milý, uklání se, usmívá, přesto – tudy cesta asi nepovede. Vracíme se zpět do haly a dívka na informacích nám mírně vyjasní průběh naší další cesty. Konečně přijíždí autobus, na kterém není patrné žádné zásadní označení, ale všichni kolem kývají, jako že do něj máme nastoupit. Tak jo – tašky a lyže strkáme do zavazadlového prostoru a jedeme. Po hodinové jízdě vystupujeme na stanici Makomanai, což (zatím to ještě netušíme) bude náš záchytný bod pro zbytek pobytu. Po cca půlhodinovém hledání zastávky, ze které má jet náš další spoj do hotelu stojíme před něčím co vypadá jako jízdní řád, moc se v tom nevyznáme. Pověsti o japonské úslužnosti a ochotě potvrzjuje paní na zastávce, jejíž angličtina sice nestačí na to, aby nám potvrdila, že stojíme na správné zastávce, ale obratem volá svému manželovi, který ochotně po telefonu překládá. Konečně se dostáváme do hotelu, který je o poznání jednodušší a chudší než ten v Soulu, ale co také můžeme chtít od budovy, která byla přesně před 39 lety tiskovým střediskem Olympijských her. Představa, že chodíme po stejných chodbách jako sportovní legendy typu Jiří Raška, Ondrej Nepela nebo Ivan Hlinka dává tomuto místu zvláštní atmosféru. Zítra jdeme konečně na lyže – poprvé v životě v Japonsku na běžkách. Těšíme se!

Čt 10/2

Ráno snídaně. Objednali jsme si japonskou. Naposledy. Studená ryba, studená vajíčka a studený párek s teplou rýží – aspoň je toho hodně. Na snídani potkáváme další nejaponské závodníky – jsou tu australani, francouzi a jeden němec. Všichni máme v plánu to samé – vyrážíme do nedalekého Takino Snow Parku. Deset minut jízdy na Makomanai, potom přestup na další autobus a půl hodiny do Takina. Pomalu si začínáme zvykat na systém vybírání jízdného – nastoupíte zadními dveřmi, vystupujete předními a u toho zaplatíte přesný obnos do kasičky řidiči. Nemáte přesně? Sami si v kasičce rozměníte. Řidič má jakési latexové rukavice a roušku, k žádnému fyzickému dotyku nedochází. Vystupujeme, slyšíme všudypřítomné poděkování: arigató. Převlékáme se v krásné dřevěné boudě se zamykatelnými skříňkami – proč něco takového není v Bedřichově? Tratě jsou super – upravené, pěkně houpavé, nikde nikdo. Nějak extra to nejede, ale to zase tolik nevadí – není spěch, jedeme na pohodu. Po dvouhodinové vyjížďce dáváme výborné špagety. Potom zase zpátky autobusem, v hotelu převléknout a přes Makomanai metrem do večerního Sappora. Těšíme se jak si konečně dáme japonské sushi. Očekáváme spousty sushi restaurací na každém rohu, ale máme co dělat, abychom konečně jednu našli.

poslední nelyžařský obrázek.. hádejte co to je? :-)

Zážitek je však úžasný. Kuchaři na nás srdečně pokřikují – „čeko, čeko“, servírka klečí u stolu, aby náhodou neměla svou hlavu nad našimi – zřejmě místní zvyk. Jídlo vynikající – kdo říkal, že je v Japonsku draho? Zkuste si za cca 400Kč užít v Čechách plnohodnotný sushi zážitek s vínem a vším okolo. Naše skvělé pocity už jen podtrhává samootvírací mísa na záchodě, která umí mnohem víc než se sama otevřít – vyhřívání, vodní trysky, teplý proud vzduchu a bůhví co ještě – vše po zmáčknutí některého z tlačítek. Z restaurace nás ven radostně vyprovází mladší z kuchařů. Japonsko má fakt něco do sebe. Zítra jdeme prohlédnout závodní tratě…

Pokračování brzy!

Rubriky: Běh na lyžích | Napsat komentář

Marcialonga – závod pro silné paže

V lyžařském světě není moc závodů které na startu každý rok přivítají více než 6500 závodníků. Vlastně jsou jen dva – proslulý Vasův běh ve Švédsku a čím dál tím slavnější italská Marcialonga v srdci Dolomit. Přesto, že jsou od sebe tyto závody vzdáleny více než dva tisíce kilometrů, mají lecos společného – oba se jedou klasickou technikou, oba patří k nejdelším závodům série Worldloppet (Vasák 90km, Marcia 70km), oba se dají označit za jakousi laufařskou kultovku (asi proto je i na Marcialonze kolem 2500 Norů), ale hlavně na obou diváci vytvoří jedinečnou atmosféru, která z těchto závodů dělá naprosto nezapomenutelný zážitek, a to nehledě na váš konkrétní sportovní výkon.

Na Vassaloppet se letos nechystáme (až napřesrok), ale máme za sebou čerstvou zkušenost ze sedmdesátikilometrového závodu údolím řeky Avisio, o kterou se tímto v mírně delší než krátké reportáži dělíme…

Čt 27/1

Z Čech vyrážíme brzy ráno. Když už si bereme na celý den dovolenou, tak si chceme ještě stihnout zalyžovat. Na místo to není úplně za rohem, ale poloprázdná dálnice nás zbytečně nezdržuje – po několika bagetách, mrkvích, okurkách, redbullech a další zdravé výživě přijíždíme do prosluněné Itálie. Máme v plánu krátkou vyjížďku ze stadionu u Cavalese, ale počasí, které nás vítá, je vysloveně jarní. Sněhu kolem moc nevidíme – méně zkušení z nás propadají mírné skepsi – bude na čem lyžovat?

Atmosféra závodu je tu cítit všude

Nebyly náhodou obavy ze zrušení slavné Marči na místě? Nebyly. Přesto, že trávy je kolem více než sněhu, tratě jsou úžasně upravené – Italové to prostě umí. Jakmile se poprvé sklouzneme, víme, že letos to bude hóóóódně rychlé. Stopa pevná, zmrzlá, krátká cca 20km vyjížďka to jen potvrzuje. Pro dnešek stačilo, jedeme se ubytovat. V penzionu všechno jak má být – bezva pokoje, bezva večeře, bezva lyžárna, bezva všechno… skoro… v pokojích 11-14 stupňů. Jsme otužilí sportovci, ale tohle je trochu moc. Krátké asertivní jednání přináší výsledky – topení se rozjíždí co to dá. Přesto je první noc trochu chladnější, spíme raději v kulichu.

Pá 28/1

U snídaně v italském stylu domlouváme program dne – krátké projetí tratí, oběd v oblíbeném letovisku Canazei, vyzvednutí čísel, odpočinek. Vyrážíme. Pohádkové azuro, nádherá panoramata Sella Rondy, nezměrný optimismus – to všechno jsou příčiny o něco delšího než krátkého projetí tratí – někteří z nás si následně nadávají na nedostatek soudnosti – tahle únava nebyla v plánu. No co, do závodu daleko. Energii doplňujeme vydatným pasta obědem a vydáváme se do Cavalese pro čísla. Při registraci všechno šlape jako na drátku. Musí. Při počtu 6500 lyžařů není moc prostoru pro nějaké chyby a handrkování. Je to jednoduché: „ukaž pas, ok, tady máš číslo, nemáš pas, ok, až ho budeš mít, tak se vrať“. Atmosféra závodu už nás pomalu pohlcuje. V centru městečka je připravena cílová brána a sníh navezen – už abychom tu v neděli byli. V penzionu už je teploučko. Někteří se začínají v lyžárně mazlit s lyžemi někteří si pouští filmy, někteří spí. U večeře nechápeme – kam máme všechno to jídlo nacpat? Proléváme se jen tak na chuť několika litry italského červeného a jdeme na kutě.

So 29/1

Dnes odpočíváme. Máme jenom dva úkoly – nejdříve musíme vyzkoušet lyže a potom je musíme namazat na zítra. To první jedeme dělat na stadion, ze kterého si Lukáš Bauer před necelým měsícem vyrazil pro bronz v celkovém hodnocení Tour de Ski. Množství lidí na lyžích se od čtvrtka několikanásobně zvětšilo.

Krásně upravené tratě údolím řeky Avisio

Na stadionu rozbíjíme náš pomyslný stan hned vedle norského týmu bratří Auklandů. Taky zkouší lyže, takže jsme tu správně. Sem tam slyšíme češtinu – aby ne: 79 Čechů na startu je sice méně než 2392 Norů, ale pořád jsme šestý nejpočetnější národ na startu. Po půl hodině laborování s lyžemi a těstovinách v Cavalesse jsme zpět v penzionu. Mažeme, práškujeme, rozebíráme taktiku na zítra, večeříme další ohromnou večeři, jdeme brzy spát, protože budeme brzy vstávat – zítra je velký den!

Ne 30/1

Den D je tu. Vstáváme hodně brzy, protože start je už v 8:15. Na snídani panuje lehká předzávodní nervozita, ale skutečně jen lehká. Na start do Moeny to máme asi půl hodinky. Na místě už to žije. Mraky lidí. Z tlampačů zní tu italské, tu německé, tu anglické povzbuzující věty. Startuje se z několika vln, účastníci každé vlny jsou uzavřeni v příslušném boxu jako závodní koně. Kolem osmé ráno začínají nad našimi hlavami kroužit televizní vrtulníky a v 8:15 zazní konečně výstřel, který posílá první vlčáky na trať. Postupně se na start dostávají další a další vlny – organizace šlape parádně – tohle je opravdu velký závod. Prvních 18km vede až na výjimky do mírného kopce – proti proudu řeky Avisio. Projíždíme malebnými italskými vesničkami. Většinou soupaž. Diváci lemují trať, fandí a fandí. Forza, forza, forza. Ženou nás kupředu. Není čas na nějakou bolest či únavu. Zatím. V Canazei otáčíme a těšíme se na 50km po proudu. Zdá se, že nejhorší máme za sebou. Chyba lávky. Postupně to přichází – na někoho po 30km, na někoho po 50km, na někoho později. Pravdou však je, že když na nějakém šedesátém kilometru míjíme sjezdovku Alpe Cermis, sotva kdo již udrží byť jen myšlenku na vyseknutí poklony Lukáši Bauerovi, který si na ní dává ostatní profíky k snídani. V okamžiku, kdy na již úplně hladkých lyžích projíždíme kolem cedule „3km to finish“ a tělo již pomalu vypovídá poslušnost, čeká nás to nejhorší – prudký výstup do centra Cavalese, které nám v tuto chvíli připadá jako nějaké orlí hnízdo vysoko v horách. Ještě, že nám tu napatlají lyže jakýmsi horkým klistroidním mazadlem – celkem to do kopce bere.

Je to za námi, čas na pivko :-)

Špalíry skandujících diváků už nenechají nikoho vydechnout – forza, forza. Co na tom, že žádná síla už nikde není, ždímeme ze sebe její poslední zbytky. Konečně náměstí, konečně cíl (do kterého mimochodem dnes Standa Řezáč dojel na skvělém třetím místě). Jsme nadšení. To tedy byla paráda! Tohle je třeba zopakovat. Naštěstí se s Marcialongou neloučíme na dlouho – už na konci května se sem vrátíme a dáme si její cyklistickou variantu.

Rubriky: Běh na lyžích | 1 komentář